Přeskočit na obsah

Komunitní centrum

V InBázi organizujeme semináře, debaty a workshopy na různá témata. Potřebujete se lépe zorientovat ve fungování úřadů v ČR a vašich právech a povinnostech? Hledáte možnosti občanské participace? Chcete si odpočinout od každodenních starostí a poznat nové přátele z řad migrantů a migrantek či si naopak najít české přátele? Vyberte si z naší pestré nabídky aktivit nebo nás kontaktujte na mail komunita@inbaze.cz

Aktivity Komunitního centra

Multikulturní skupiny kruhy

Podpora občanské angažovanosti

Adaptačně integrační kurzy

(aktuálně ukončeno)

Small Talks v češtině 

Adaptačně integrační kurzy

Podpora občanské angažovanosti MigAct

Chtěli byste se aktivně podílet na rozvoji občanské společnosti v Praze? Rádi byste pomáhali v rámci dobrovolnictví, ale nevíte, jak na to? Anebo už jste aktivní ve své komunitě, ale jazyková bariéra vám brání dát o sobě vědět ostatním? Jsme tady pro vás!

MigAct je iniciativa, která propojuje aktivní lidi s migračním původem, organizace a občanské iniciativy, kterým není lhostejný svět kolem a které se chtějí podílet na rozvoji místní společnosti. 

KONTAKTY: 

Více informací o našich aktivitách najdete zde/More information about our activities you can find here.

Participační interkulturní práce

Poskytujeme poradenství o možnostech občanské participace a pomáháme se síťováním obyvatelům Prahy s migračním původem. 

Chcete komunikovat v češtině a najít nové přátele? Potom je Klub Small Talks přesně pro Vás! Je vhodná alespoň mírně pokročilá znalost češtiny. Náš klub není jen o konverzaci, chceme vytvořit příjemnou atmosféru a prostor k setkávání a sdílení zkušeností. Budeme se tak učit navzájem a zlepšovat svou češtinu.

Multikulturní skupiny kruhy

Chcete si odpočinout od každodenních starostí a poznat nové přátele z řad migrantů a migrantek či si naopak najít české přátele? Přijďte mezi nás do Komunitního centra InBáze. Skupiny jsou otevřené pro všechny. Znalost češtiny není nutná. Naše multikulturní skupiny probíhají pravidelně.

STŘEDEČNÍ KLUB – ŽENSKÁ SKUPINA

Setkání středeční ženské skupiny jsou určené ženám, které chtějí navázat nové kontakty a zlepšovat svoji znalost češtiny. Jsou otevřeným bezpečným prostorem pro ženy všech kultur, které mají zájem poznávat nové tváře, popovídat si, odreagovat se, sdílet s námi své radosti i starosti. Cílem je poskytnout těmto ženám pocit přijeti a usnadnit jim navazování sociálních síti mezi sebou navzájem.

  • Na skupinách komunikujeme zejména česky. Ženy migrantky si díky tomu procvičuji český jazyk a my tak přispíváme k jejich snadnější integraci.
  • Hlavním posláním těchto setkání je vytvářet sociální vazby mezi klientkami a ženami Češkami, které na skupiny přicházejí, seznamovat je s českou kulturou a mentalitou a v neposlední řadě i pomáhat v obtížných situacích skrze napojení na další aktivity či služby InBáze.
  • Skupiny se vyvíjí a mění, tak jako se vyvíjí a mění naše společnost. Jedno však zůstává, a sice otevřený bezpečný prostor jak pro příchozí, tak pro ženy Češky.
BABÍ LÉTO – KLUB PRO SENIORY

Babí léto je otevřené všem ženám i mužům zralého věku bez ohledu na zemi původu či náboženské vyznání. Cílem skupiny je vytvářet příjemnou atmosféru založenou na vzájemné důvěře, kde je možné sdílet vzpomínky let minulých i události každodenního života. Kromě toho je Babí léto již proslulé svojí láskou ke kultuře, poezii a hudbě. Přijďte se podívat. Jste vítáni!  

Lidé komunitního centra

Proč migranti pomáhají migrantům? Migrace do zahraničí je odvážným a náročným krokem v životě každého člověka. Bohužel je často spojena se stresem a zdlouhavým adaptačním či integračním procesem a mnohdy ztěžuje příjemné prožívaní nových zážitků. V InBázi se snažíme porozumět každému, kdo k nám přijde, snažíme se je podpořit, poradit a nasměrovat…

Máme v týmu víc než polovinu kolegů s migrantskou zkušeností, díky čemuž jsme schopni svým klientům předat nejenom odborné informace, ale zprostředkovat jim i osobní zkušenost.

Anna Darašenka

Když jsem přijela do České republiky v roce 2003, věděla jsem hned, že bude mým domovem a že tady zůstanu. Ať už je to šestý smysl nebo náhoda, dodnes svého rozhodnutí nelituji. Od té doby uteklo nemálo let, ale dodnes mám hezké vzpomínky, spojené se začátky v České republice. Bydlela jsem na malém městě u Brna a vzpomínám si hlavně na lidi, které jsem na své cestě potkávala, byli otevření a tolerantní a v tu dobu se hodně zajímali o situaci v Bělorusku, odkud pocházím.

Češtinu jsem studovala na Masarykové univerzitě v Brně na letní škole slovanských studií. Byl to skvělý intenzivní kurz, který mě kromě základů jazyka seznámil s českou historií a reáliemi. Nejvíc se mi ale zapsaly do duše výlety po ČR v rámci studia a hlavně ten nejdůležitější, co mě přivedl do Prahy. Cítila jsem, že je to město snů a že se tam chci přestěhovat. Což na sebe nenechalo dlouho čekat a tak se stalo, že jsme si s rodinou pronajali byt v Praze a přestěhovali se natrvalo.

První půlrok byl plný nadšení ze života: procházky, poznávaní města – krása všude kolem. Byla jsem v té době na rodičovské se synem a tak jsem na to měla spoustu času.

Když šel syn nakonec do školky a skončila doba rodičovské, přišel čas hledat práci. A s tím přišly i první potíže. Jako by se mi najednou otevřely oči, poprvé jsem se po roce seznámila s realitou a životem ve velkém a anonymním městě. Najednou jsi úplně sama, nikoho neznáš a nevíš, kde začít. Všechno, co bylo před tím, postupně ztrácí svou sílu a smysl. I přes to, že Praha je velké město se spoustou příležitostí, práce se v ní hledá těžce. Zejména, když cítíš, že jsi cizinka a že tvá znalost jazyka není na úrovni, na které jsme zvyklí komunikovat ve své rodné zemi. Procházíš nabídky, kde všude narazíš na požadavek na češtinu na úrovni rodilého mluvčího. A tak si postupně uvědomuješ, že tvá hodnota je braná jako nižší. Nevěděla jsem v tu dobu taky, v čem jsem dobrá, jaké mám talenty a jak je můžu využít. Občas jsem se cítila jako nula a bála jsem se, že nikdy ničeho nedosáhnu. Začínat všechno od začátku v cizí zemi je velice stresující a vzbuzuje to pocit méněcennosti. Moje sebevědomí taky postupně klesalo k bodu nula… No nebylo to nejlepší období mého života. Kvůli finančním potížím v rodině jsem musela brát i nízkokvalifikovanou práci, abychom se uživili. Té kupodivu bylo hodně a tam mě brali vždycky. Pracovala jsem jako fretka, dělala jsem všechno možné a všude možně.

Co mě nakonec zachránilo? Samozřejmě lidi, dobré vztahy s lidmi, mé komunikační schopnosti, otevřenost novým věcem a přátelství. Po nějaké době i v cizí zemi se postupně tvoří sociální bublina a já jsem měla to štěstí, že jsem s postupem času našla hodně přátel. Dalo mi to pocit přijetí a posunulo mě i k většímu sebevědomí a hlavně jsem znovu získala pocit domova. I přes veškeré neúspěchy jsem vděčná za veškerou zkušenost co pro mně život v tu dobu připravil. Ten pocit, kdy v životě něco překonáš, ti přidává sílu a uvědomování své vlastní hodnoty.

Postupně mě to přivedlo k tomu, že jsem se začala zajímat o osobní a profesní rozvoj migrantů a chtěla jsem je v tom taky podporovat. Zpočátku jsem dělala práci (v letech 2008–2013), která je analogická dnešní profesi „interkulturní pracovník“. Často jsem s klienty běhala po úřadech, pomáhala s tlumočením a překlady různých úředních textů, doprovázela je k lékařům, dělala jsem základní poradenství, pomáhala jsem taky nově příchozím při orientaci v ČR. Šlo mi to dobře a lidi mne byli vděční a já byla vděčná taky. Byla jsem nadšená, že něco, co dělám, má smysl a že to funguje. V tu dobu jsem si uvědomila, že práce s lidmi je pro mne. Měla jsem potřebu růst a vzdělávat se a chtěla jsem, aby má pomoc byla víc odborná. Využila jsem příležitosti a absolvovala kurz pracovníka v sociálních službách, koučinkový výcvik, prošla jsem řadou školení a seminářů, zaměřených ve velké míře na téma osobního a profesního rozvoje. Díky tomu jsem byla schopná svým klientům předat nejenom odborné informace, ale být k nim víc empatická a vnímavá.

Můj vztah s InBází začal od samého vzniku komunitního centra pro migranty. Bylo to ještě v roce 2006, když jsem nastoupila jako asistentka a kontaktní pracovnice pro migranty. Od té doby jsem s InBázi v neustálém spojení, ať už jako zaměstnankyně nebo aktivní lídr, členka spolku nebo členka dozorčí rady.

Pomáhat druhým lidem je mým posláním, čemuž se profesně věnuji více než 12 let, ať už je to poradenská činnost, tlumočení, koučovaní, lektorování nebo pořádání kulturních akcí apod. Vždy mi záleží na konkrétních lidech a jejich motivaci a schopnostech, které pomáhám rozvíjet. V současné době se v InBázi věnuji interkulturní práci, vedu oddělení komunitních aktivit a zajišťuji produkci festivalu RefuFest, který doufám i navzdory covidu proběhne v létě 2021.

Není toho málo, ale jsou to činnosti, které mě naplňují, v kterých jsem si jistá a pevně věřím, že jsou přínosné jak pro jednotlivce tak i společnost.

Vilena Taraskina

Jmenuji se Vilena a pocházím z města Jekatěrinburg, které leží na hranici mezi evropskou a asijskou částí Ruska. V Praze žiju již 9 let a poprvé jsem ji navštívila ve svých 12 letech v rámci účasti na olympiádě ze základů věd. Od té doby mi utkvěla v paměti nádherná pražská architektura a to, že se na českých školách nosí bačkory (snad můj první kulturní šok 🙂 ). Myslím, že tehdejší návštěva byla tím pravým důvodem, proč jsem se tu rozhodla pokračovat v dalším studiu. Podruhé jsem se do Prahy dostala v 16 letech. Přestěhovala jsem se se sestrou studovat na pražském gymnáziu. Dodnes si pamatuji, že jedním z prvních úkolů bylo sepsaní reflexe knihy „Antropoložka na Marsu“ od Olivera Sackse… Cesta zpět nepřipadala v úvahu, a tak začalo moje filosofování a další studium s téměř nulovou znalosti češtiny a nejlepším kamarádem Google překladačem po ruce.

První půlrok života v Praze byl hodně náročný – musela jsem se naučit nejen češtinu, ale i angličtinu, kterou jsem předtím ovládala jen pasivně, a úplně od začátku i francouzštinu. Zároveň jsem ještě dálkově studovala na gymnáziu ve svém rodném městě…

Chyběla mi osobní podpora rodiny a přátel (i když mě podporovali online). Do Česka jsem se stěhovala s trochu naivní představou o tom, že tím, že pocházím odjinud, bude o mě mít každý zájem a nebude problém si najít nové přátele. Ukázalo se, že opak je pravdou. Brzy jsem pochopila, že nemůžu jen čekat a doufat, že se situace zázračným způsobem změní. Bylo potřeba začít si aktivně vyhledávat nová přátelství, mluvit česky a budovat vlastní sociální bublinu v nové zemi.

Prolomilo se to asi po půlroce života v Praze, když už jsem celkem slušně ovládala češtinu, a tak jsem se začala poohlížet i po jiném trávení času než jen studiem – přihlásila jsem se na uměleckou školu do ateliéru malby a kresby, začala jsem chodit na moderní tanec. Těch aktivit bylo hodně a všude jsem musela aktivně komunikovat, tím pádem se i moje mluvená čeština hodně rychle zlepšila a našla jsem nová přátelství i mezi česky mluvícími. Za rok jsem dokončila střední školu v Rusku, nostrifikovala jsem zahraniční vzdělání a nastoupila jsem studovat na vysokou školu.

Důležitou roli v procesu integrace během mých studií mělo dobrovolnictví v organizacích Meta, o.p.s., a InBáze, z. s. Do Mety jsem se původně dostala v roli klientky – nejdřív jako účastnice volnočasových aktivit pro mládež a pak i divadelního kroužku. Nakonec jsem spolu s dalšími dobrovolníky založila volnočasový klub „Čekuj!“, který netradičně seznamuje s kulturou, tradicemi a českým prostředím. V té době byla Meta první organizací, ve které jsem poznala skvělé lidi mimo vlastní studentskou bublinu, se kterými zůstávám v kontaktu dodnes.

Na podzim 2020 jsem dokončila magisterské studium a aktuálně se věnuji práci, dalšímu profesnímu vzdělávání a konverzační španělštině. Jsem velice vděčná (především ČR a EU fondům) za možnost studia jak na střední, tak i na vysokých školách v Praze a jiných evropských městech. Díky znalostí jazyků jsem získala i svou první práci na HPP, a to již během bakalářského studia. Jsem velice vděčná i za inspirativní lidi, které jsem potkávala během svých studií, na cestách, během práce a dobrovolnictví, díky kterým jsem mohla osobnostně růst.

S InBází jsem se seznámila v roce 2014 v rámci dobrovolnického působení – podílela jsem se na pořádání víkendových pobytů pro děti a mládež. Dobrovolnictví jak v InBázi, tak i v jiných organizacích mě naplňovalo z toho důvodu, že jsem si mohla vyzkoušet různé role a aktivity, dělat smysluplnou činnost, být užitečná a seznámit se s podobně myslícími lidmi z řad dalších dobrovolníků. Několik let jsem působila i jako brigádnice sociálního podniku InBáze Ethnocateringu, kde jsem pomáhala zajišťovat catering na různých akcích.

V roce 2018 se v InBázi vyskytla možnost práce na zkrácený úvazek na pozici koordinátora dobrovolníků, a hned jsem věděla, že do toho chci jít – dávalo mi to velký smysl a věděla jsem, že práce s dobrovolníky mě bude naplňovat. V InBázi působím již 3 roky a za tu dobu jsem měla možnost si vyzkoušet práci na různých pozicích jako koordinátorka dobrovolníků, individuálního doučování, mentoringu pro mládež; během organizace komunitních a vzdělávacích aktivit (např. kurzů vaření pro rodiny s dětmi, etnického vaření pro veřejnost a při pořádání festivalu RefuFest). V tuto chvíli mám na starosti práci s dobrovolníky, aktivitu individuálního doučování, v rámci které dobrovolníci doučují češtinu děti s odlišným mateřským jazykem, a podílím se na výzkumu v rámci mezinárodního projektu.

P.S. Jste srdečně vítáni se dobrovolně zapojit do InBázních aktivit!
Aktuální přehled činností, se kterými potřebujeme pomoci, najdete v sekci Dobrovolnictví.

Mariya Mortillaro

Pocházím z Ukrajiny a žiju tu už víc než 20 let. Do České republiky jsem se hned zamilovala, fascinovalo mě tu úplně všechno. Zároveň jsem se trochu bála, protože jsem nevěděla, jestli se ke mně budou lidé chovat hezky a jak se tu domluvím. Měla jsem ale štěstí na hodné, milé a trpělivé lidi. A česky jsem se nakonec naučila rychle, i když jen hovorově.

Jako všechny cizince mě tu čekalo spoustu náročných věcí, chození po mnoha úřadech a dlouhé fronty. Nejtěžší ale bylo, že jsem na Ukrajině musela nechat svého malého syna, kterému jsem tu nejdřív potřebovala připravit bezpečný domov. Díky pomoci lidí, které jsem na své cestě potkala, jsem si mohla syna přivézt do Čech. A taky se dostat tam, kde dneska jsem. Jsem jim za to všem moc vděčná.

Moje cesta ke koučování byla spletitá. Nejprve jsem se stala zdravotní sestrou ve stomatologii. Pomáhání pacientům mě moc naplňovalo a měla jsem s nimi dobré vztahy, po 18 letech ale přišel čas posunout se dál. Čekala mě změna profese a veliká výzva. Náhodou mi přišlo do cesty somatické koučování, a tak jsem šla do výcviku.

Po prvním dnu jsem byla úplně zoufalá. Všichni mi tam přišli mnohem chytřejší než já, lektorka používala samá odborná slova, kterým jsem vůbec nerozuměla. Cestu domů jsem probrečela a chtěla jsem to vzdát. Další setkání už ale bylo o něco lepší a v půlce výcviku mi došlo, že je to bomba! Uvědomila jsem si, že jako kouč můžu pomáhat lidem mnohem líp než jako sestřička. Že jim můžu pomáhat objevit nový potenciál, doprovodit je k jejich cíli a hlavně je dělat šťastnými. Pocítila jsem zkrátka, že tohle je moje poslaní!

Jak vypadá štěstí vím díky mé krásné rodině a podporujícímu manželovi. Vždycky ví, jak mi udělat radost. Miluju náš společně strávený čas v přírodě i na cestách do zahraničí, třeba Francie, Itálie a Rakouska. Poznáváme jiné země a užíváme si skvělé gastronomické zážitky.

Vaření je jednou z nejdůležitější aktivit naší rodiny, takže když jsem dostala pozvání na oběd do InBáze, nemohla jsem odmítnout. Hned se mi zalíbila rodinná atmosféra a věděla jsem, že chci být její součástí. To se mi brzy splnilo a dostala jsem nabídku vést ženské kruhy. Byla jsem štěstím bez sebe, zároveň jsem ale vnímala velkou zodpovědnost.

V týmu InBáze pracuji se ženami, učíme se propojovat kultury, navracet se ke kořenům a naslouchat srdcem. Mám obrovskou radost, když vidím, jak se tyto ženy posouvají dál. A abych je mohla ještě lépe podporovat, přihlásila jsem se do dalšího, prestižního mezinárodního certifikovaného výcviku koučovaní. Je to náročné studium, ale moc mi dává a všechno, co se naučím, hned použiju při práci se svými klienty.

V InBázi mě můžete potkat na ženských kruzích, kde sdílíme, vzájemně se inspirujeme, nabíráme síly a propojujeme se s vlastním ženstvím. Velmi ráda vás také provedu koučovacím procesem, kde se společně podíváme, jak můžete dosáhnout svého cíle a být více v těle, lehkosti a šťastnější. Milovníky vůní ráda naučím základy aromaterapie, kterou se taky aktivně zabývám. Moc ráda vyrábím domácí kosmetiku a předávám to voňavé kouzlo dál. A naplňuje mě i společné vaření v InBázi, při kterém si vyměňujeme recepty a tajemství z různých kultur. Těší mě, že vždy přijdou lidé, které spojuje láska k jídlu i vášeň pro poznávání nových horizontů.

Kde mě najdete: Web / Instagram / LinkedIn

Srdečně se na vás těším,
s láskou Marie

Kristina Kvetenadze

K dyž jsem přijela do České republiky v roce 2017, myslela jsem si, že tady budu jen pár let, dokud nedostanu trvalý pobyt a pak zase odjedu pracovat a žít do jiné země. Teď už je to rok, co mám trvalý pobyt, ale pořad jsem tady doma. Na rozdíl od většiny migrantů, moje migrace byla dobrovolná. Nemusela jsem utíkat z domu, nehrozilo mi žádné nebezpečí. Naopak, přijela jsem sem s manželem Čechem. První rok v ČR byl hezký a bezstarostný, věnovala jsem se zařizování bytu, chodila na nekonečné procházky po Praze, kde jsem objevovala schované a „neprofláklé“ uličky, užívala jsem si atmosféry města, kde mně nikdo nezná, mohla jsem se úplně ztratit nebo splynout s městem. Chodila jsem do galerií a muzeí, občas jsem se potkávala s několika kamarády. Pořád jsem byla turistkou na delší dovolené, měla jsem spoustu času a mohla jsem dělat, co chci! Bylo to krasné, ale nestačilo to. Časem jsem začala řešit, co dělat se spoustou času. Česky jsem uměla, ale ne moc dobře a jenom představa, že bych měla pracovat v českém prostředí, mě přímo děsila. Ale potřebovala jsem práci a chyběli mi kamarádi a sociální kontakty. Před příchodem do Česka jsem bydlela dva roky v Africe, a možná právě proto jsem si po příjezdu do Prahy docela užívala nenápadnosti a toho, že si mě tady nikdo nevšímá, a „samoty“. Celkově jsem měla potíže psát v češtině, věděla jsem, že budu mít spoustu gramatických chyb a styděla jsem se za to. Bála jsem se zasílání CV a hlavně pohovoru – co bych jen řekla u pohovoru svoji „lámanou“ češtinou? I přes to, že jsem měla pracovní zkušenosti v neziskovém sektoru, netuším, proč mě vůbec v tuto dobu nenapadlo napsat do Googlu třeba „cizinci v ČR“ nebo „migranti“, nebo „NNO pro cizince“. Pamatuji si, že místo toho jsem napsala kamarádce a bývalé kolegyni, jestli by mi neporadila neziskovou organizaci, kam bychom mohla chodit na jakékoliv kurzy nebo semináře. Netušila jsem, že jsou organizace, které pomáhají a pracují s cizinci v Čechách, ne v zahraničí. Dostala jsem odpověď, že zná skvělou holku z organizace InBáze, která původem také není Češka, a ať jí napíšu. Na webové stránce InBáze jsem našla, že zrovna mají otevřený kurz pro ženy, které mají nějaký nápad a neví, jak ho realizovat, nebo chtějí začít podnikat. Vůbec jsem si tím nebyla jistá, a také jsem si myslela, že mne určitě nevezmou, ale vzpomněla jsem si, že „je tam jedna skvělá holka“ a přihlásila jsem se. A tak jsem se seznámila s InBází a se spoustou skvělých lidí. Dnes už jsem pracovnicí InBáze, ne klientkou. Jsem taková, jaká jsem byla před příjezdem do Prahy: pracuji, mám rodinu a svůj okruh kamarádů, jsem sebejistá a jsem doma. Trvalo to, dostat se tam, kde jsem. Zároveň jsem úplně jiná než dřív. Mám spousty nových zkušenosti a znalostí, jak pracovních, tak životních, změnily se mi názory. Pořád jsem v neziskovém sektoru, pracuji s cizinci a institucemi. Začínala jsem v obchodě s barvami na nábytek a pomáhala během workshopů. Bavila mě hlavně komunikace a práce s lidmi, povídání a radění při výběru a ladění barev. Pak skoro vždy přicházela otázka: „ale vy nejste z Čech, že? Jste Slovenka?“ – „Jo, Gruzie, tam jsme byli na dovolené… ale mluvíte moc dobře…“ Zároveň jsem chodila na spoustu kurzů a workshopů a seznamovala se s novými lidmi. Byla jsem jistější a spokojenější, věděla jsem, že se postupně dostávám dál. Díky kurzu Interkulturní pracovník, který pořádala organizace InBáze, teď dělám interkulturní pracovnici v organizacích SIMI a InBáze, pomáhám cizincům z různých zemí žijícím v Praze při komunikaci s úřady a institucemi a s lepší orientací v českém prostředí. Také pracuji v další organizaci, která pomáhá ženám cizinkám v Praze, vedu malý projekt jedné pražské městské části a jsem zapojena do aktivit komunitního centra InBáze. Jsem spokojená a jsem ráda, že mám možnost sdílet své zkušenosti a nabývat nové v organizaci, které záleží na jiných, na změně, a která děla práci, co má smysl.
Kontaktní informace
INBÁZE, z. s.

Naší vizí bylo vytvořit bezpečný a otevřený prostor, kam by přicházeli za podporou a pomocí nejen cizinci hledající nový domov v České republice, ale i Češi, kteří se zajímají o život cizinců v ČR nebo se jich nějak jinak téma integrace dotýká.

Sociální sítě