Komunitní centrum

Když jsem přijela do České republiky v roce 2003, věděla jsem hned, že bude mým domovem a že tady zůstanu. Ať už je to šestý smysl nebo náhoda, dodnes svého rozhodnutí nelituji. Od té doby uteklo nemálo let, ale dodnes mám hezké vzpomínky, spojené se začátky v České republice. Bydlela jsem na malém městě u Brna a vzpomínám si hlavně na lidi, které jsem na své cestě potkávala, byli otevření a tolerantní a v tu dobu se hodně zajímali o situaci v Bělorusku, odkud pocházím.

Češtinu jsem studovala na Masarykové univerzitě v Brně na letní škole slovanských studií. Byl to skvělý intenzivní kurz, který mě kromě základů jazyka seznámil s českou historií a reáliemi. Nejvíc se mi ale zapsaly do duše výlety po ČR v rámci studia a hlavně ten nejdůležitější, co mě přivedl do Prahy. Cítila jsem, že je to město snů a že se tam chci přestěhovat. Což na sebe nenechalo dlouho čekat a tak se stalo, že jsme si s rodinou pronajali byt v Praze a přestěhovali se natrvalo.

První půlrok byl plný nadšení ze života: procházky, poznávaní města – krása všude kolem. Byla jsem v té době na rodičovské se synem a tak jsem na to měla spoustu času.

Když šel syn nakonec do školky a skončila doba rodičovské, přišel čas hledat práci. A s tím přišly i první potíže. Jako by se mi najednou otevřely oči, poprvé jsem se po roce seznámila s realitou a životem ve velkém a anonymním městě. Najednou jsi úplně sama, nikoho neznáš a nevíš, kde začít. Všechno, co bylo před tím, postupně ztrácí svou sílu a smysl. I přes to, že Praha je velké město se spoustou příležitostí, práce se v ní hledá těžce. Zejména, když cítíš, že jsi cizinka a že tvá znalost jazyka není na úrovni, na které jsme zvyklí komunikovat ve své rodné zemi. Procházíš nabídky, kde všude narazíš na požadavek na češtinu na úrovni rodilého mluvčího. A tak si postupně uvědomuješ, že tvá hodnota je braná jako nižší. Nevěděla jsem v tu dobu taky, v čem jsem dobrá, jaké mám talenty a jak je můžu využít. Občas jsem se cítila jako nula a bála jsem se, že nikdy ničeho nedosáhnu. Začínat všechno od začátku v cizí zemi je velice stresující a vzbuzuje to pocit méněcennosti. Moje sebevědomí taky postupně klesalo k bodu nula… No nebylo to nejlepší období mého života. Kvůli finančním potížím v rodině jsem musela brát i nízkokvalifikovanou práci, abychom se uživili. Té kupodivu bylo hodně a tam mě brali vždycky. Pracovala jsem jako fretka, dělala jsem všechno možné a všude možně.

Co mě nakonec zachránilo? Samozřejmě lidi, dobré vztahy s lidmi, mé komunikační schopnosti, otevřenost novým věcem a přátelství. Po nějaké době i v cizí zemi se postupně tvoří sociální bublina a já jsem měla to štěstí, že jsem s postupem času našla hodně přátel. Dalo mi to pocit přijetí a posunulo mě i k většímu sebevědomí a hlavně jsem znovu získala pocit domova. I přes veškeré neúspěchy jsem vděčná za veškerou zkušenost co pro mně život v tu dobu připravil. Ten pocit, kdy v životě něco překonáš, ti přidává sílu a uvědomování své vlastní hodnoty.

Postupně mě to přivedlo k tomu, že jsem se začala zajímat o osobní a profesní rozvoj migrantů a chtěla jsem je v tom taky podporovat. Zpočátku jsem dělala práci (v letech 2008–2013), která je analogická dnešní profesi „interkulturní pracovník“. Často jsem s klienty běhala po úřadech, pomáhala s tlumočením a překlady různých úředních textů, doprovázela je k lékařům, dělala jsem základní poradenství, pomáhala jsem taky nově příchozím při orientaci v ČR. Šlo mi to dobře a lidi mne byli vděční a já byla vděčná taky. Byla jsem nadšená, že něco, co dělám, má smysl a že to funguje. V tu dobu jsem si uvědomila, že práce s lidmi je pro mne. Měla jsem potřebu růst a vzdělávat se a chtěla jsem, aby má pomoc byla víc odborná. Využila jsem příležitosti a absolvovala kurz pracovníka v sociálních službách, koučinkový výcvik, prošla jsem řadou školení a seminářů, zaměřených ve velké míře na téma osobního a profesního rozvoje. Díky tomu jsem byla schopná svým klientům předat nejenom odborné informace, ale být k nim víc empatická a vnímavá.

Můj vztah s InBází začal od samého vzniku komunitního centra pro migranty. Bylo to ještě v roce 2006, když jsem nastoupila jako asistentka a kontaktní pracovnice pro migranty. Od té doby jsem s InBázi v neustálém spojení, ať už jako zaměstnankyně nebo aktivní lídr, členka spolku nebo členka dozorčí rady.

Pomáhat druhým lidem je mým posláním, čemuž se profesně věnuji více než 12 let, ať už je to poradenská činnost, tlumočení, koučovaní, lektorování nebo pořádání kulturních akcí apod. Vždy mi záleží na konkrétních lidech a jejich motivaci a schopnostech, které pomáhám rozvíjet. V současné době se v InBázi věnuji interkulturní práci, vedu oddělení komunitních aktivit a zajišťuji produkci festivalu RefuFest, který doufám i navzdory covidu proběhne v létě 2021.

Není toho málo, ale jsou to činnosti, které mě naplňují, v kterých jsem si jistá a pevně věřím, že jsou přínosné jak pro jednotlivce tak i společnost.